Tato kapitola je pouhé „shrnutí“ většiny následujících informací a jejich podrobnější vysvětlení najdete v dalších kapitolách. Popíšeme si běžný průběh úzkostného stavu.
V určitém momentu se objeví nepříjemný stav, pocit, který vás zneklidní nebo vyděsí. Velmi často se tento stav v různé intenzitě opakuje. Pokud se jedná o tělesné příznaky, které máte spojené s nějakým tělesným onemocněním, podstoupíte řadu vyšetření, která však žádné onemocnění nepotvrdí.

Chápu, že pro řadu z vás je obtížné přijmout skutečnost, že tyto obtíže nejsou tělesného původu, ale že se jedná „pouze“ o psychický problém.

Nebo vás mohou napadnout znepokojivé myšlenky, že by se mohlo něco špatného stát, nebo že byste mohli sobě či někomu jinému ublížit, přestože nic takového provést nechcete. Mohly se objevit bezdůvodně nebo je mohly vyprovokovat vaše nepříjemné tělesné příznaky.

Nerozumíte tomu, co se s vámi děje. Bojíte se následků a komplikací. Máte strach, že se vaše obavy naplní. Nevíte, kdy přesně nastává skutečné nebezpečí, a nechcete riskovat a tuto pomyslnou hranici překročit.

Čím víc se svého stavu obáváte, tím hůř vše prožíváte, a to vás děsí stále víc. V důsledku toho se následně opět zhoršuje vaše prožívání celé situace. A jste krásně chyceni do pasti bludného kruhu úzkosti.

Snažíte se to řešit, předejít riziku a zabránit následkům tak, abyste sebe nebo někoho jiného neohrozili. Pocit zodpovědnosti vás velmi stresuje. Nechcete přirozeně ohrozit sebe ani nikoho jiného.

A tak s tím problémem bojujete, snažíte se ho nějak potlačit. Nebo se pokoušíte z daných situací unikat, vyhýbat se jim, hledáte ztracenou jistotu nebo se snažíte na „to“ nemyslet. Může vám pomáhat odvedení pozornosti k něčemu zcela jinému.

Usilujete o to, aby příznaky nebo myšlenky zcela odezněly a už se neobjevily. Aby vše bylo jako dřív. A pokud se obavy znovu objeví, snažíte se, aby zase co nejdříve odešly.

Snažíte se mít vše opět pod kontrolou, ale vůbec se vám to nedaří. Naopak, je to celé čím dál horší. Tento problém vás může výrazně omezovat v běžném fungování, ve svobodném rozhodování.

Tím se ale kvalita vašeho života výrazně snižuje. V různých situacích najednou nemůžete fungovat jako dřív. Příznaky se postupně zhoršují a vaše neúspěšná snaha vás stojí stále více sil. V důsledku toho přicházejí depresivní „nálady“ nebo dokonce sebevražedné úvahy.

Často si můžete uvědomovat, že to, co vás straší a deptá, je nějaký přehnaný nesmysl, ale logika věci tu vůbec nepomáhá.

Úzkostné stavy totiž začínají fungovat sami nezávisle na vás a máte dojem, že si to s vámi dělá, co chce. Už nejste schopni obávanou situací projít v klidu, aniž by se problém nepřipomněl.

Je nezbytné porozumět tomu, že ve skutečnosti o žádný skutečný problém nejde, stále je to „jen“ pocit. Nemůže vám ublížit, může vás jen zastrašovat: „Co když se něco stane, něco děsivého!“

Pro smysluplné řešení vašich úzkostných stavů potřebujete svůj problém prozkoumat, „osahat“ si ho a ověřit si, o co se vlastně jedná. Nestačí zjistit teoretické informace, je zásadní získat praktickou osobní zkušenost. Musíte si osobně na vlastní kůži vyzkoušet, že není potřeba se bát ani „utíkat“.

Cílem celého procesu nemůže být snaha vše nepříjemné spolehlivě a nastálo potlačit, získat ztracenou jistotu a uklidnit se. Žádná jistota totiž neexistuje. Neměli jste ji ani před vypuknutím těchto stavů, jen jste ji neřešili, protože jste k tomu neměli důvod. Žádné nepříjemné příznaky ani obavy jste neměli.

Co když se už ale úzkostným situacím nevyhýbáte ani z nich neutíkáte? Opakovaně jste se do nich z vlastního rozhodnutí pouštěli a čekali jste úlevu, která se však nedostavila. Žádné trvalé zlepšení nenastalo. Jak to? Je důležité vědět, že nestačí „jen“ neunikat. Naprosto rozhodující je postoj a očekávání s jakým do kritických situací jdete. Jaký je váš cíl? Nejspíš doufáte, že vše proběhne v klidu a nic nepříjemného se nestane. Když se nakonec přeci jen nepohoda objeví, jakým způsobem svou snahu zhodnotíte? Možná tak, že je vše špatně, vůbec se vám nedaří a problému se snad nikdy nezbavíte. To, jak celý průběh vyhodnocujete, opět hraje důležitou roli.

Je potřeba rozumět tomu, co je vlastně dobře a špatně. Možná byla určitá situace nepříjemná, ale přitom proběhla, jak měla, a vy paradoxně máte být spokojeni.

Nejde zařídit, aby „TO“ už nikdy nepřišlo. Je důležité se s problémem naučit „pracovat“, porozumět mu a přestat se ho obávat. Ověřit si vlastní zkušeností, že ho nemusíte řešit. Teprve poté dochází k úlevě. Čím méně se celou situací zaobíráte, tím méně často přichází. Úleva nejde zařídit přímo, k cíli se dostáváte oklikou.

Neřešte úlevu a klid. Naučte se odolávat nepohodě a klid pak přijde sám. Emoce není prvotní problém, je to vždy jen následek vašeho nastavení a přístupu.

Pokud jste navštívili psychiatra, dostali jste zřejmě léky (antidepresiva, anxiolytika). Protože ale čtete tuto publikaci, nejspíš vám pomohly pouze částečně nebo vůbec. Možná jste se díky nim v minulosti úzkostí zbavili, nyní se však objevily znovu. Nebo vám léky pomáhají a chcete úzkostným stavům lépe porozumět.

Pokud se stále obáváte „návratu“ svých úzkostných stavů, pokud je vnímáte jako riziko a přizpůsobujete se jim, či se s nimi snažíte „bojovat“, rád bych vás nasměroval k jinému přístupu. Ten stávající zjevně nefunguje a nepřináší očekávaný efekt.

Když porozumíte tomu, jak úzkostný problém funguje, přestanete pro něj být tak snadným cílem jako v minulosti. Nebudete se unavovat neefektivní snahou ho potlačit a deptat se tím, jak nepříjemně ovlivňuje váš život, protože mu to zkrátka nedovolíte.

Tuto knihu držíte v rukou, protože úzkostný problém řešíte, nebo jen chcete pomoci někomu blízkému.

Patříte-li k těm, kdo s úzkostmi nebojují, koho se žádná panika, fobie či nutkavé stavy netýkají, budete se nejspíš divit, proč jsou zde uvedeny tak banální informace a doporučení. Nechápete, co vlastně úzkostný člověk prožívá, co řeší. Přijde vám to celé nesmyslné, absurdní. Ano, protože vaše myšlenky, tělesné příznaky či různé situace nejsou spojeny s automatickými nepříjemnými emocemi. Úzkostný člověk si je většinou také vědom nesmyslnosti svého problému, ale úlevu mu to nepřináší.

Poznámka:

V této knize mluvím o lidech s úzkostí jako o klientech. Úzkostný člověk, dokonce takový, který splňuje diagnostická kritéria pro úzkostnou poruchu, pro mne není „nemocný“, tedy pacient, ale „pouze“ člověk s úzkostným problémem.

Pokračování v knize.