Proč strašák?
úryvek z knihy
Bylo zřejmé, že čím více se někdo obává svých úzkostných příznaků, tím hůře celý proces probíhá. Připomnělo mi to Barbuchu, strašáka z pohádky Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula. Medvědář si vymyslel strašidlo, kterým chtěl strašit svého medvěda a donutit ho tak k poslušnosti. Čím víc se strašidla někdo bál, tím bylo děsivější. Stačilo naučit se ho nebát a Barbucha skončil jako neškodný pudlík. Přirozená reakce na nebezpečí je boj nebo útěk. Jenže tady ani jedno nefunguje. Úzkostný problém se nedá přeprat ani mu nejde utéct. Silou vůle se ho můžete snažit potlačit, ale on vás hravě „zamáčkne“. Pokoušíte se mu vyhnout, utéct z rizikové situace, a stejně si vás najde. Pohádkový Barbucha měl žihadla, kterými mohl někoho bodnout. Náš úzkostný strašák však ničím nebezpečným nedisponuje. Nemá, čím by vám ublížil. Jen se tváří, že by mohl. Strašení je totiž jeho jediná zbraň. „Co když máš infarkt!“ „Co když se něco stane!“
Pracovat s úzkostí jako se strašákem vám může pomoci uchopit své příznaky a pocity. Když se pak příznaky znovu objeví, není již složité na ně reagovat stylem: „Ty už jsi zase tady? Co bys rád?“ Rozhodně je to efektivnější, než: „Ono se mi to vrací!“ Strašák není samozřejmě skutečná bytost, je to součást vás samotných. Taková imaginární postava, se kterou se občas dohadujete. A je velmi užitečné rozumět tomu, jak funguje. Nechce totiž nic vyřešit, je mu jedno, co se vám stane. Debatovat s ním nemá smysl. Nejde umlčet. Prosit ho, ať vás nechá na pokoji, je zbytečné. Vždy vám „řekne“, co se mu zachce. Občas se tváří jako přítel, ale ve skutečnosti není. Chce vaše emoce, čím silnější, tím lepší. Bez negativních emocí slábne. Naopak, čím negativnější jsou, tím se stává silnější.
